Zpět
READING TIME: 3 MINUTE(S)
V Olomouckém závodě Zora pracuje Jiřina Tesaříková již 46 let. V našem rozhovoru jsme se zeptali na její sbírku ručně malovaných obalů a zavzpomínali na staré časy.

V závodě Zora pracujete již dlouho. Jaké pozice jste si za tu dobu vyzkoušela?

Je to sice už 46 let, ale já tu práci a lidi kolem sebe stále miluji. Je to prostě můj život. Začínala jsem vlastně na takové kreativní pozici. Byla jsem součástí výroby zaměřené na export. To znamená, že jsem se starala hlavně o malování a zdobení čokoládových figurek, což mě strašně bavilo. Všichni jsme si tehdy pracovali tak nějak na sebe. Dnes mám sice v odborech úplně jinou náplň práce, ale to mi nevadí. Potkávám se s mnoha lidmi, se kterými je radost si povídat. V kanceláři nikdy nejsem sama, pořád tu se mnou někdo je. Vlastně tu dnes funguji jako takový spojovník mladší a starší generace. To víte, mladí, když přijdou do práce, často nechápou, jak se to řemeslo správně dělá. Starší jsou tam od toho, aby je to naučili. A naopak, starší lidé zase neumí s novými technologiemi a to je právě něco, v čem jim ti mladší mohou pomoci. V dnešní době už i děti ve školce umí na počítači, co si budeme povídat.

Slyšeli jsme, že jste majitelkou sbírky ručně malovaných obalů z časů, kdy jste pracovala na čokoládových figurkách. Je na tom něco pravdy?

No ano, já to tady mám schované pro návštěvy, aby také měly možnost vidět, co se v závodech dříve vyrábělo. V kanceláři mám dva kufry a na půdě je toho ještě mnohem víc. Je to pravá ruční výroba, která vydržela vlastně až do revoluce.

 

Ruční výroba? Myslíte celý proces výroby obalu?

Dneska se to dělá naprosto odlišnými postupy, ale tehdy to byla jen poctivá ruční práce. Čokoládové figurky se ručně lepily, balily a poté se jejich obaly dokonce i ručně malovaly. Následně se figurky ručně leštily, proto je každá tak hezky vypracovaná. Některá děvčata si opravdu dala záležet a leštila je papírem. Většinou se ale figurky dávaly do velkých bubnů, ve kterých se točily, dokud nebyly vyleštěné.

A kde se takové figurky prodávaly?

Byly určeny hlavně na export. Za minulého režimu, když nebyla práce, tak právě výroba těchto figurek táhla produkci v závodě. Já myslím, že něco takového by klidně mohlo mít úspěch i dnes, kdyby se to stále dělalo ručně. Je škoda, že se všechny tyto postupy a druhy figurek nedochovaly.

Do jakých zemí se místní čokoládové figurky podívaly?

Prodávalo se například do Austrálie, na Nový Zéland, prostě všude. Byl o to obrovský zájem. Přece jen je to ruční práce a většina figurek je poměrně nevšedních. Například dětský školní set, sešit a pastelky nebo náramek, který děti mohly nosit a potom sníst. (smích) Taky například doutník pro toho kdo kouřil. A kdo měl rád boty, tak je dostal čokoládové.

A v Čechách?

U nás byla většina těchto figurek k dostání hlavně v Tuzexu. Dříve jsme totiž vydávali tuzexové kolekce, které byly určeny pro náš trh. Figurky byly uloženy ve velkých krabicích, které byly vycpané papírovou vlnou. Často se dávaly různým státním návštěvám jako dar. Tak kvalitní zboží to bylo. Bohužel tedy nevím, za kolik se tehdy prodávaly, já jsem si do Tuzexu chodila hlavně pro rifle. (smích)

A máte nějakou oblíbenou?

Pro mě jsou všechny oblíbené.

A z těch co se dnes vyrábí?

Rozhodně nedám dopustit na pistáciové košíčky.

Co si myslíte o kvalitě dnešních výrobků?

Vracíme se ke starým recepturám a naše výrobky jsou nejlepší na trhu! Každá surovina je laboratorně prověřena. To znamená, že neobsahují žádné karcinogenní látky. Prostě čokoláda, kterou mohou jíst i děti.

A Co se Vám na závodu líbí?

Závod se hodně změnil. Dnes se klade mnohem větší důraz na bezpečnostní i hygienická pravidla. Mám zde ráda lidi, kteří vytvářejí hodnoty a kterým náš závod přirostl k srdci tak jako mně.

 

Děkujeme moc za rozhovor