Voda jako kulturní statek

Praha, IV 07,2011

“Voda jako kulturní statek”
Výňatky z přednášky pana Petera Brabecka-Letmathe, předsedy představenstva Nestlé S.A.* Rakouské kulturní fórum Praha,
7.4.2011

Ve svých úvahách se omezím jen na několik hledisek, aniž bych si kladl jakýkoli nárok bezezbytku vyčerpat své dnešní téma: spojnice mezi vodou a kulturou. S ním se pojí otázka, jestli a jak se představa o vodě jako kulturním statku vyrovnává s komerčním pojetím vody jako zboží.

Nejprve bude třeba si stanovit myšlenkový rámec: voda je základ života – a to v první řadě pro člověka:

- Denně vypije člověk 3–4 litry tekutiny, která je nezbytná pro látkovou výměnu i pro ochlazování organismu.
- Podle odhadů Světové zdravotnické organizace WHO člověk potřebuje celkem 15–21 litrů vody, pokud sem zahrneme i spotřebu při základním hygienickém minimu. Toto minimum navíc představuje pouze 1 % denní spotřeby sladké vody na člověka.

Právě v tomto smyslu, tedy jako nezbytné množství vody pro přežití, je a bude voda jedním z lidských práv a pro všechny, kteří si ji nemohou dovolit, musí být k dispozici zdarma.

Voda je také existenčně důležitá pro životní prostředí a přírodu, tedy pro další sféru života, jež si na ni klade prvořadý nárok, který nelze pominout.

Potom následují další způsoby využití – voda je jednak předmětem zábavy, například v soukromém bazénu, jednak slouží jako látka nezbytná při produkci energie a v průmyslové výrobě. Předpokládám ovšem, že by nikdo takové užívání nestavěl naroveň s potřebami, jaké má lidský život nebo příroda.

Voda z léčivých pramenů není pouhým prostředkem látkové výměny a regulátor tělesné teploty, obsahuje také důležité minerální látky. V klinických testech jsme nejenom my prokázali její účinky, například při prevenci osteoporózy.

Pozitivní účinky minerální vody jsou dostupné v lahvích i těm, kteří k prameni nemohou přijet. Tato myšlenka stála v počátcích našeho vlastního podnikání se stáčenou vodou. Ale minerální prameny, které využívá společnost Nestlé, nejsou hlavním tématem této přednášky. Přesto mi na tomto místě dovolte připojit k tomu dvě poznámky: budu stručný, mohu se k tomu vrátit u případných otázek.

Zaprvé, množství stáčené vody je minimální či dokonce marginální ve srovnání s množstvím vody, kterou pijeme nebo s úhrnem pitné vody spotřebované v domácnostech. Denně a na jednoho člověka, vezmeme-li v úvahu celkovou populaci, tvoří minerální voda pouhý zlomek v řádu centilitrů ve srovnání se stovkami litrů vody upravené na pitnou, kterou denně využívají domácnosti.

Zadruhé, s právem stáčet vodu z pramene nabýváme také úplnou zodpovědnost za ochranu spádové oblasti a v rámci toho pomáháme místním zemědělcům. Výhody tudíž nemá pouze náš pramen, ale také místní obyvatelstvo, které čerpá vlastní pitnou vodu ze stejné oblasti podzemních vod. Jedná se tak o dobrý příklad společného vytváření hodnot, což je koncept, který jsme vyvinuli ve spolupráci s profesorem Porterem z Harvardovy univerzity.   

... Řeka Jordán dnes připomíná především stoku. Voda původního Jordánu tvoří v lepším případě pouhých 10 procent průtoku, nevábný zbytek pak představuje páchnoucí, životu nebezpečná směs odpadních vod z domácností, průmyslu a voda ze zemědělských podniků zamořená pesticidy, která má na znečištění největší podíl. Jen na okraj: úbytek vody v Jordánu má velmi málo společného se změnou klimatu. Příčinou je jeho zcela bezohledné a nadměrné užívání. 

Tím se dostávám k důležitému bodu, a sice k narůstajícímu nedostatku vody. Předsedám společnosti Water Resources Group zřízené Světovým ekonomickým fórem, tedy koalicí světových bank, vedoucích regionálních bank a některých mezinárodních podniků. Konzultační společnost McKinsey pro nás vytvořila analýzu dostupnosti a využitelnosti sladkých vod u 150 nejdůležitějších řek a zdrojů podzemní vody světa. Už dnes se s nadužíváním vody setkáme po celém světě, do roku 2030 patrně překročí dispozice přirozeně obnovitelných vodních zdrojů až o 40 %.

Největším spotřebitelem vody je zemědělství: jednoduché pravidlo říká, že na 1 kalorii potřebujeme 1 litr vody. To znamená, že nám na talíř přijde denně kolem 3000 – 6000 litrů podle toho, jak jíme. Poptávka po vodě v zemědělství stoupá úměrně nárůstu světové populace a také tím, jak se mění naše stravovací návyky s vzrůstajícím blahobytem. Pro srovnání – hospodářská produkce masa spotřebuje při výrobě proteinů desetkrát vyšší množství vody než je třeba při produkci rostlinných kalorií.

V průmyslu si nejvíce vody nárokuje výroba energie, dále těžba ropy (například těžba ropných písků) i těžba obecně. Ve zpracovatelském průmyslu spotřebovávají chemická odvětví, výroba celulózy a papíru několik stovek litrů při dolarovém obratu. V potravinářském průmyslu se tyto hodnoty ocitají mnohem níže. Například skupina Nestlé patří s méně než 1,5 litru při dolarovém obratu (2009)1 mezi nejefektivnější podniky v tomto odvětví.

1 1,44 litru; bez společnosti Alcon by tato hodnota byla nepatrně vyšší. 2 33,3 – 35,7 MJ/litr, tzn. 8000-8400 kcal, srov.: http://bioenergy.ornl.gov/papers/misc/energy_conv.html,.

Bohužel na většině míst schází nezbytné pochopení problému a především respekt vůči vodě. Stále štědřejšími dotacemi se tak podporují třeba tzv. biopaliva. Na litr sojové bionafty je ovšem potřeba 9000 litrů vody.2 Tento litr bionafty odpovídá spotřebě energie 8000 – 8400 kcal. Existují jiné suroviny, efektivnější pěstování plodin, ale v průměru zůstáváme při získávání energie z biomasy na 0,5 litru vody na kalorii. Znovu připomínám, s naším jídlem je to řádově stejné, tedy litr vody na 1 kalorii.

Měřeno v kaloriích má světový energetický trh dvacetinásobně vyšší nároky než trh s potravinami. Při tomto poměru by desetiprocentní kvóta na biopaliva znamenala, že se zemědělská výroba ztrojnásobí a spotřeba vody naroste přinejmenším dvojnásobně.

Také v jiných oblastech nepřináší současné politické trendy bohužel výrazná zlepšení, příkladem budiž cenová politika při distribuci vody v obcích. Každý, kdo je připojen na vodovodní síť, platí často jen zlomek skutečných nákladů. S tak silně podhodnocenou pitnou vodou se samozřejmě plní bazény a zalévají trávníky. Naopak rodiny bez připojení k vodovodu platí několikanásobně víc za cisternovou vodu pochybné kvality.

Někdo by si mohl položit otázku, jestli to ještě patří k tématu kultura. Tento pojem jsem doposud nevymezil a teď bych to rád napravil.

3 Světová konference o kulturní politice. Závěrečná zpráva UNESCO z mezinárodní konference konané od 26. července do 6. srpna 1982 v Mexico City. K. G. Saur, UNESCO-Konferenzberichte, Nr. 5, vyd. německá komise UNESCO, Mnichov 1983, s. 121. 4 Zemřel v r. 1992, nejvýznamnější dílo: Kultur und Verhaltensforschung, 1970 (Kultura a výzkum chování).

Podle rakouského badatele v oblasti výzkumu chování Otto Königa4 proto ke kultuře patří také pravidla vytvořená člověkem a takové chování individua, které umožňuje soužití na všech rovinách společnosti. Státem podporovaná biopaliva, to, jak probíhá zásobení vodou u obyvatelstva v řadě měst, kde nejvyšší ceny platí nejchudší a levná voda je pro zámožné, bezohledné nadužívání vody, jíž se nepřisuzuje žádná hodnota, a tím ani cena, to jsou v známky nekulturnosti.

Na závěr bych se rád věnoval podnětu k zamyšlení: zavlažovacímu systému Aflaj v Ománu. Položme si znovu otázku: patří toto téma ke kultuře? Ano, UNESCO v roce 2006 vyvrátilo jakékoli pochybnosti, když ománskou zavlažovací soustavu zapsalo na Seznam světového kulturního dědictví. Jedná se o působivě krásné stavby, jejichž konstrukce se pojí se znalostí určování času a astronomií, především jde ale o instituci lidského soužití, která funguje už přes 4000 let.

Co jsou zvláštnosti Aflaje a v čem spočívá jeho úspěch?

• Odčerpává se jen tolik vody, kolik se jí obnoví v přírodě, a to v nejnáročnějším životním prostředí ve velmi suchém a horkém klimatu.
• Náklady na infrastrukturu hradí uživatelé – na rozdíl od zavlažovacích systémů řady západních zemí.
• Jakmile jsou pokryty základní potřeby obyvatelstva, především díky tomu, že všichni vesničané a cestující mají volný přístup k pitné vodě, stává se voda komerčním statkem, obchodovatelným a dědičným vlastnictvím.
• Voda je ústředním bodem vesnických institucí s demokraticky voleným správcem v čele.

Nejdůležitějším prvkem zavlažovacího systému Aflaj jsou práva na užívání, která zemědělci vlastní. To znamená dny, hodiny a části hodin, kdy mohou přivádět vodu na svá pole. To původně odpovídalo objemu času a peněz, které zemědělec investoval do stavby kanálu. Tato práva jsou dědičná, což je podstatný impulz umožňující udržitelné využívání vody. Ještě důležitější je skutečnost, že práva lze na hodiny či dny pronajmout nebo prodat. Voda tak získává hodnotu, kterou určují zemědělci, stanovují ji tedy sami její uživatelé. Vodní instituce s podobným společensko-kulturním významem se nacházejí také v jiných zemích, například ve Švýcarsku, v Tyrolsku nebo severoitalském Valle D´Aosta. Oproti Ománu je tu ale jeden důležitý rozdíl – ve většině případů nemohou být práva na vodu předmětem obchodu. Jedním z důsledků je, že v hodinách, kdy má zemědělec právo čerpat vodu, ji přivádí na pole i v případě, kdy to není nezbytně nutné. Dámy a pánové, přednáška se chýlí ke konci, proto bych na tomto místě rád ještě jednou shrnul některé body:

• Voda není jen kultura, nýbrž je nezbytná pro život.
• Hraje mimořádně významnou roli v umění a kultuře, například v poezii, mohl bych ale uvést i příklady z oblasti hudby (Vltava) či malířství.
• Voda má podle mého rozšířeného vymezení kultury nezastupitelnou úlohu v jádru společenských institucí. V této souvislosti znovu připomenu rakouského vědce Otto Königa, pro něhož pravidla vytvořená člověkem i individuální způsoby chování, které umožňují soužití na všech rovinách společnosti, představují základní prvky kultury.
• Pojetí vody jako kulturního statku a jako předmětu obchodu se navzájem nevylučují – naopak tam, kde voda nemá hodnotu, se k ní přistupuje bez úcty a respektu. Jedním z důsledků je potom masivní, často bezmyšlenkovitá spotřeba, která s sebou nese riziko vodní a potravinové krize, jež může nastat za dobu kratší než dvacet let.

* redakčně kráceno